O tom, jak jsme se ztratili v Torontu a jak nás po čtyřech hodinách zachránila japonská restaurace a indický taxikář.
MHD
Až sem cesta probíhala pohodově, bez problémů a celkem svižně. Koupili jsme si lístek na MHD a jeli na metro, kde jsme si chtěli koupit měsíčník a mít to z krku. Ale ouha, když jsme vystoupili z přepravního prostoru, automat na jízdenky nebyl schopen fungovat. Pán u okýnka nám sdělil, že měsíčník už jde sehnat jen v centru na jediné zastávce metra a zaúčtoval nám další vstup do přepravního prostoru. Takže půl hodiny metrem do centra, na kasu, tam koupit dva měsíčníky a hurá na přestup na druhou linku metra. O půl hodiny později na dalším přestupu se nás ujala tříčlenná skupinka skupinka Kanaďanů, kteří se vraceli z výletu po městě a s nimi jsme se dovezli až na konečnou. Tam nás posadili na bus, který nás ml dovézt na zastávku nejblíže cíli naší cesty. popřáli nám hodně štěstí a byli ti tam. O ČR toho věděli docela hodně, sami si vzpomněli na Jágra, Haška, Prahu a Pražské jaro.
Autobus, autobus, autobus
Autobusem jsme dojeli na zastávku McNicoll (v té době jsme ještě netušili jak funguje systém zastávek v Torontu) a dál jsme netušili kudy kam. Tak jsme si nechali poradit od paní na zastávce, která nás poslala zaručeně správným směrem o několik zastávek dál, tam se situace opakovala, až jsme skončili na nějaké kdovíjaké zastávce uprostřed předměstí, poměrně bezradní. Už se smrákalo, skoro osm večer, takže doma bylo něco kolem dvou ráno. Oba jsme byli připraveni zalehnout a spinkat, ale vypadalo to, že toho se nedočkáme. Zamířili jsme si to do nedaleké japonské restaurace doufaje, že nám tam poradí. Pokusy dovolat se Frankovi, u kterého jsme byli ubytováni, však selhaly, vinou techniky. Myslím, že ani sama majitelka nevěděla, na co všechny ty čudlíky, pomlčky a blbosti na tom telefonu jsou, tak jsme to po deseti minutách snažení vzdali, jídlo si nechali zabalit a zavolali si taxík.
Za devatero horami a devatero řekami…
Bohužel nic tak poetického, taxík s námi popojel nejvýše kilometr, vzdušnou čarou možná tři sta metrů, a byli jsme v cíli. Tak jsme poděkovali, zaplatili pár dolarů a s úlevou jsme se šli ubytovat k našemu hostiteli, Frankovi.
