Jak byste se zachovali vy, kdyby vám v bistru postupně začali dávat najevo, že nesouhlasí s tím, jak žijete a že v jejich kultuře by tohle nikdo netrpěl?

Arabská dobrota

Když jsme se ubytovali u Johna, Elizabeth a jejich syna, vzal nás Ted na prohlídku okolí. Nejzajímavější části byl afghánský obchůdek, vedle něhož se krčilo malé bistro Pizza time. Místní specialita, shawarma (čteno švarma), nám byla doporučena jako chutné jídlo. Neváhali jsme a hned jsme si na shawarmu  zašli. Je to vlastně něco hodně podobného kebabu nebo gyrosu – maso opékané na dlouhé jehlici a postupně odkrajované. V tomto případě byla tímto masem plněná pita, pšeničný chléb ve tvaru placky. Kromě masa byla kapsa naplněna ještě spoustou zeleniny a nějaké omáčky a nakonec mírně ohřáta na grilu. Moc nám chutnalo, proto bylo jasné, že jsme na shawarmě nebyli naposledy.

Friend, no brother

Když jsme přišli druhého dne pro totéž a zase jsme platili dohromady, místní prodavač, který jídlo připravoval, se s námi dal trošku do řeči a vyzvídal, odkud jsme a podobně. Nakonec se nás zeptal, zda jsme přátelé, ale nikoliv bratři. Odvětili jsme, že ano, nepřišlo nám to moc důležité. Shawarma byla opět moc dobrá, jen jsme dostali takový podivný pocit, že ta otázka v sobě skrývala něco víc. Přemýšlel jsem, zda nemám raději říct, že jsme bratranci, ale nepřišlo mi správné si zbytečně vymýšlet. Dali jsme si tedy od shawarmy pár dní pokoj a sytili se jinde.

Do třetice všeho jedlého

Když jsem ale v pondělí šel Jakubovi pro prášky proti bolesti, stavil jsem se pro shawarmu, tentokrát sám, v domnění, že tím nezavdám žádný podnět pro konfrontační diskuzi. Pán mne poznal, hned mne zdravil, ptal se, kde mám kamaráda – tak jsem mu vysvětlil situaci s tím, že Jakub spadl v kostele a nemůže teď chodit. Namísto politování ovšem jakoby pokračovala diskuze z minula, další otázka zněla, zda spolu pracujeme na jednom pracovišti. Uvedl jsem tedy na pravou míru, že jsme do Kanady přijeli z Evropy za prací. Další otázka už tak nepřímá nebyla, prý zda se u nás mohou ženit dva muži nebo dvě ženy. A kde v Evropě prý to je možné. Řekl jsem mu, že v Kanadě to možné je, u nás ne a proč se mně vlastně ptá na takové věci. Něco zahuhlal v odpověď a pokračoval, že on je muslim a u nich nic takového neexistuje. A že taky neexistuje přítel/přítelkyně, ale jedině manžel a manželka nebo snoubenci, jinak že se nic nesmí. Tohle ještě několikrát zopakoval a já jsem byl rád, že bylo jídlo hotovo a já mohl zaplatit a jít. Zkoušel jsem nad tím ještě dlouze přemýšlet, ale nevyšlo mi z toho nic jiného, než že u něj v krámku, přes všechen úsměv a vlídnost, nejsme vítáni. Jak byste na podobnou situaci reagovali vy? Nutno dodat, že jediné vodítko, že nejsme jen kamarádi, bylo v tom, že jsme platili dohromady a dvakrát přišli spolu na oběd…

Tweet