Jak jsem se i já zapojil do pracovního procesu, přestože cesta to byla klikatá.
Just Labour podruhé
Inspirován úspěšností Jakubovy výpravy, odvážil jsem se nedlouho po jeho nástupu do práce také zkusit štěstí u Just Labour – záda už byla v pořádku a úspěšnost odpovědí na jiné inzeráty ze všech možných oborů byla mizerná. Bohužel až na místě jsem si uvědomil, že jsem mrzl zcela zbytečně, neb jsem doma nechal pas. Den nato jsem už stejnou chybu neudělal, testy jsem se prokousal a zbývalo už jen koupit si boty s ocelovou špičkou a čekat na telefonát. Boty jsme vyřešili o víkendu, povánoční slevy se jim trošku protáhly až za polovinu ledna, ale to nám zrovna nevadilo. Telefon s nabídkou práce zazvonil hned následující úterý, ale Just Labour to nebyl.
Mrazivé ráno
Na druhém konci pomyslného drátu se ozvala nějaká slečna s tím, zda bych měl zájem o práci uklízeče v jednom obchoďáku na severu Toronta, směna od šesti do desíti ráno plus ještě pak něco dalšího, to jsem jí moc nerozuměl. Potřebovala zaplnit vypadlou pracovní sílu hned následujícího dne, měl jsem se tedy rychle rozhodnout a dát jí vědět. Když jsem si vyhledal detaily, ukázalo se, že budu muset vstávat ve tři ráno, jet dvě hodiny noční MHD se třemi přestupy a pak budu na místě. No, zrovna vysněná pracovní příležitost to nebyla, ale práci jsem nutně potřeboval, tak jsem se rozhodl to zkusit. Dřív než v jednu se mi ale usnout nepodařilo, takže jsem se po dvou hodinách spánku (překvapivě dobře vyspaný) vydal mrazivým Torontem (zrovna bylo venku -20° Celsia a foukal ošklivý vítr) vydal na odyseu za prací. Cestou jsem sbíral bohaté náměty na ne úplně pozitivní článek o místní MHD, který zatím připravujeme – původně to mělo být „10 věcí, co se i na Torontu nelíbí“, ale TTC (Toronto Transit Commission) dostane samostatný článek. O půl šesté jsem byl na místě a rozhodnut, že příště si trošku přispím a zkusím to směřovat na šestou – v Torontu nesnadný úkol, pokud si nemůžete dovolit přijet pozdě.
Holt Renfrew a Lumiere
Práce se ukázala býti poměrně jednoduchou – bylo potřeba každý den zamést a vytřít bistro a vytřít schody v Holt Renfrew, to vše s poměrně štědrou časovou dotací dvou hodin. Když bylo hotovo, přijela si pro mne slečna Angie, která mi volala předchozího dne s tím, že se přesuneme na druhé pracoviště. Z rozhovoru v autě vyplynulo, že by šlo o úklid velké obytné budovy Lumiere (tady se jim říká „konda„), vzdálených asi dvacet minut metrem, úplně v centru. Kvůli zácpám jsme se na místo dostali ale asi až o hodinu a půl později. Tam jsem se seznámil s
Andrém Davidem, mými budoucími filipínskými kolegy, kteří mne spolu s Angie provedli dvaatřicetipatrovou budovou, ukázali mi, co zhruba budu dělat s tím, že po zbytek týdne jsem se měl učit, co budou moje povinnosti. Během rozhovoru ovšem vyplynulo, že bych zde měl pracovat dalších 8 hodin. Když jsem si to všechno spočítal, vyšlo mi, že bych se vracel domů kolem sedmé večer – představa, že budu mít šest dní v týdnu (neděle až pátek) kromě práce čas jen na to se sedm hodin vyspat se mi ale moc nezamlouvala. Angie se sice netvářila úplně šťastně, ale nakonec jsem ji ukecal a ty dvě hodiny v Holt Renfrew zrušil. A tak jsme tedy měli práci oba – a o tom, co v Lumiere vlastně dělám, jak to tam vypadá, že jsme tam nakonec zůstali pracovat jen dva a další novinky zase příště.
