Cesta na pohovor trvala hodinu, pohovor dvě a cesta zpět tři.

Green Solutions

Ve středu jsem absolvoval první kolo svého pohovoru u společnosti Green Solutions. Rozhodně jsem se necítil jako někdo, koho by hledali, přesto jsem dostal telefonát s blahopřáním a pozvánkou na druhé kolo. Potlačil jsem nejistotu, kterou tato ne zcela logická pozvánka v sobě skrývala a vydal se tedy na druhé kolo. Zase jsem skoro přišel pozdě, neb spoleh na autobusy torontské hromadné dopravy je mizivý (o tom se určitě rozepíšu někde jinde), ale měl jsem naštěstí dostatečnou rezervu. Po dvou hodinách seznamování a úvodního školení jsme (bylo nás asi šest) byli seznámeni s teamleadery a faktem, že dneska s nimi prožijeme celý pracovní den, aby otestovali, jaký máme přístup k práci. Rozhodně by se celkem hodilo vědět to předem, ale trochu jsem s tím počítal, takže jsem na rozdíl od jiných neměl s touto změnou problém. Na plánu dne byl oběd a pak nějaké další školení. Představované stoly s jídlem byly ale vzápětí vymazány z mých představ, byli jsme naskládáni do auta a jeli jsme se naobědvat někam jinam. No budiž, v autě jsme řešili další pracovní, technické věci, takže byť jsme jeli přes půl hodiny, dalo se to vydržet.

Mississauga

Nakonec jsme se zastavili u nějakých fast foodů v Mississauze (tj na druhém konci Toronta, než odkud jsem ráno vyjel) s tím, že naplníme hladové žaludky a budeme pokračovat ve školení. Zamířili jsme do KFC, objednali si, jídlo jsme snědli a já se omluvil s tím, že si musím zavolat. Jakub o mně dosud totiž žádné info neměl. Tak jsem vyrazil na lov signálu, což se ukázalo jako úkol nadlidský, jelikož se někde důkladně schoval. Asi pět minut jsem to zkoušel po okolí a pak jsem to vzdal. Jaké bylo mé překvapení, když jsem po návratu do KFC zjistil, že už tam jaksi nikdo není, že na parkovišti už taky nikdo neparkuje a vůbec, že jsem se vlastně ocitl v totálním zapadákově úplně sám, navíc bez signálu.

Cesta (už ne tam, ale) zase zpátky

Jediné štěstí bylo, že nedaleko byla zastávka příměstských autobusů (sice provozovaných jinou společností, než v centru, ale aspoň něco). Takže jsem strávil hodinu cestou autobusem, hodinu cestou metrem a pak ještě dvacet minut v busu k Johnovi a Elizabeth do Scarborough, kde s Jakubem bydlíme. Myslím, že jsem byl tak překvapen, že jsem ani neměl příliš vztek. Nakonec jsem rád, že nebudu muset pracovat s někým, kdo udělá potenciálnímu kolegovi podobnou službu. Ale už se na pracovních pohovorech asi nikdy nenechám odvézt někam autem.

Tweet