Jak začala naše náročná cesta do Londýna, odkud jsme měli letenky do Toronta a jak Jakuba předvolali k soudu.
Výjezd, zákeřná technika a proviant
Na Florenci vše proběhlo bez problémů, případné obavy ohledně nadměrné velikosti zavazadel se nepotvrdily a tak jsme po hodinovém čekání na odjezd (a hodinovém vymotávání se zacpanými ulicemi metropole) konečně vyrazili z Prahy. Idylku kazil jen fakt, že avizovaná wifi byla „na opravě“ nebo „na převýchově“, ale nakonec jsme notebooky stejně moc nevyužili – zas tolik místa v autobuse totiž není.
Ale ani se zabudovanou elektronikou to neprobíhalo zcela hladce. Dvoje špatná sluchátka, u mě nic moc až hrozný zvuk, kostičkovaný obraz apod. Jakub se kavalírsky nabídl, že se se mnou vystřídá, abych se mohl koukat na filmy, zatímco on dodělával resty. Jakmile ovšem usedl na mé místo, všechny problémy se zvukem i obrazem zmizely. Když jsem potom při pokusu přeladit stanici přes dotykový displej jedním dotykem prstu zcela restartoval přístroj (na němž jsem posléze žádnou funkci reset nenašel), už jsem se musel jen smát.
Zde je na místě poděkovat naší proviantní důstojnici Veronice za pečlivou přípravu obložených chlebů a za to, že nás zachránila od hladovění během několika prvních hodin cesty.
Zastávky na cestě Evropou
První změnou oproti zastávkám na českých benzinkách, byl všeobecný výskyt Kondomatů na všech toaletách. Další zajímavostí byly Belgické unisex záchody s přehledným značením. Tedy až do chvíle, než jsme zjistili, že to nejsou unisex záchody, ale že čekáme před čistě dámskými kabinkami. Udivené pohledy žen a absence mužů najednou začaly dávat smysl. Ještěže se kolem páté hodiny ranní po hodině spánku dějí i horší věci (aspoň doufám).
Po několika dalších hodinách spánku a převalování (jak se Jakubovi podaří usnout v těch nejroztodivnějších polohách, to opravdu nechápu) jsme dojeli na pasovou kontrolu před podmořským tunelem do Británie. Bylo zajímavé sledovat národnostní stereotypy v akci. Francouzská kontrola (Police Aux Frontiers, PAF) – dva úředníci, kteří pomaloučku polehoučku datlovali údaje z pasů do počítače. Britská kontrola – pět přepážek, hello, sken pasu, goodbye.
Drama ve vlaku
Předposlední fází cesty byla půlhodinka pod mořem na palubě autobusu na palubě vlaku. O zábavu jsme ovšem nouzi neměli – Jakub nakonec odpověděl na neodbytný telefonát z Čech – ukázalo se, že jde o předvolání k soudu. Paní na druhém konci mu sdělila, že obsílku mu poslali na špatnou adresu a že se má následující den dostavit na soud na Praze 9, aby svědčil ohledně napadení, jehož byl před půl rokem svědkem. Informace, že jede do ciziny, se asi musela někam zakutálet. „Tak já to paní doktorce vyřídím“ zaznělo na rozloučenou. Tak snad nám nebudou volat až do Kanady…
